Se žáky 5.B jsme vstoupili do druhého dějství naší Matky Země. Země vdechla své síly pod bílou peřinu a s nimi i život. Za dob pohanských bílá barva označovala to neuchopitelné, tajemné, to z druhé strany… Proto i třeba na svatou Lucii moukou nabílené obličeje obchůzkových bytostí.
Čekali jsme spolu s žáky, až se protrhne konečně na nebi ta bílá peřina a zasněží. Bylo nám přáno, a tak jsme se vydali na zimní putování.
Všímali jsme si, jak se obraz krajiny proměnil, něco zmizelo, aby se to druhé mohlo objevit. Průhledy skrze listnáče nyní nabízely zcela jinou okolní krajinu, kameny v Doubravce zvýrazněné bílou čepicí neunikly naší pozornosti, stopy obyvatel lesa nám ukazovaly jejich cesty.
Druhý den jsme se společně zamysleli nad tímto cyklem roku. Země jakoby šetřila svoji načerpanou energii a hýčkala si ji kdesi pod zemí a u člověka také směřují skrze adventní usebrání myšlenky dovnitř. Uvědomili jsme si, že přesto že sněžilo, tak „oheň na nebi“ na nás občas posvítil a bylo cítit, že má už o něco větší sílu než v prosinci. Vždyť se také k Matce Zemi navrací…
Každá skupinka vytvořila svou zprávu – pocitovou koláž z našeho putování. Vnímali jsme také, jaké tóny a slova dokáží vyjádřit toto období. Bílý obraz krajiny jako by mnoho na svém plátně nenabízel, zato vnitřně každého z nás zcela jistě oslovil.
Za chvíli nás již čeká jaro – čas probuzení…
-ICh-
Napsat komentář