Kdyby jeden z nejslavnějších českých spisovatelů ještě žil, jistě by ho potěšili žáci 6.B. Možná by je pozval na návštěvu do svého rodného domku v Miletíně, možná by jim nabídl, aby se s ním vydali po jeho oblíbených cestách, možná by si i nechal poradit s napsáním balad své nejznámější sbírky Kytice… Ale protože již téměř 150 let odpočívá na pražských Olšanských hřbitovech, vydali se šesťáci po jeho stopách sami, aby i oni mohli pocítit, nakolik je krajina, kterou mají takřka za humny, inspirující.
Několikadenní putování jsme ve čtvrtek 18. 5. nemohli začít jinde než u rodného domku Karla Jaromíra Erbena v nedalekém Miletíně. A protože miletínští občané si svého rodáka váží a vystavěli na jeho počest naučnou stezku, vedly naše kroky právě sem. Po cestě jsme potkali sochu Polednice i pána ze Zlatého kolovratu a vyslechli právě tyto dvě balady.
V pátek jsme se vydali o kousek dál, do Lázní Bělohrad. Počasí nám skutečně přálo, a tak by byla škoda nestrávit den na čerstvém vzduchu, do Hořic jsme tedy putovali pěkně po svých. Přes bělohradskou Bažantnici jsme dorazili až tam, kde „na planině široké stavení stojí vysoké“, tedy na Byšička, místo, které Erbena inspirovalo k napsání balady Svatební košile. Zde jsme posvačili, vyslechli baladu, ale potom už jsme pospíchali lesem dál do Červené Třemešné, kde „na pahorku mezi buky kostelíček s věží nízkou“ stojí a Erben sem zasadil děj balady Poklad. I s touto baladou jsme se seznámili, ale potom už rychle do Hořic a na víkend, načerpat nové síly.
Putování po stopách Karla Jaromíra Erbena totiž pokračovalo i v pondělí, kdy jsme znovu navštívili Lázně Bělohrad. Tentokrát jsme si ale vychutnávali krásy zdejší krajiny, posvačili pod Erbenovým dubem s krásným výhledem na Byšička a zamířili do blízkého lesíka, kde se ukrývá Hluboký rybník, v němž možná dodnes žije Vodník ze stejnojmenné balady. My ani místní rybáři jsme ho sice nespatřili, ale alespoň jsme se zaposlouchali do Erbenových veršů.
Po třech dnech putování jsme v úterý usedli do lavic. Plni dojmů z toho, že jsme procházeli po cestách, kudy kdysi chodil sám Erben, že jsme svačili pod dubem, jehož šumění listí mohl za větrných dní poslouchat, že jsme slyšeli jeho balady v místech, kde se odehrávaly… Jen jedna věc nám pořád nešla do hlavy. Proč jsou ty jeho balady tak kruté? A nešlo by s tím něco udělat? Zkoušel to vůbec někdy někdo?…
Teď už ano! Výsledkem naší práce byla totiž „Moje Erbenova Kytice“, neboli – každý žák 6.B si vytvořil svoji vlastní brožuru, ve které zpracoval získané informace. Nechyběla tak mapa našich cest, fotografie zajímavých míst, informace o K. J. Erbenovi a jeho životě, ani jeho balady. Ty jsme si ale upravili podle svého a to tak, aby končily „happy endem“.
V Anežčině podání se tak například po matčině výhrůžce, že zavolá Polednici, dozvídáme, že: „Dítě křičet přestalo, maminku poslouchat začalo. Když se táta domů vrátil, celý udivený zářil. Doma ticho, žádný děs, máma šťastná jako pes.“ Jinak to vidí Matyáš, u něhož sice Polednice dorazila, ale matka ji přemluvila: „Prosím, nech nás žít, odejdi a bude klid. Polednice odešla a už v životě nepřišla.“ V Ondrově dokončení se z Polednice a matky staly kamarádky. „Polednice, Polednice, tady máš kytice, hlavně mi prosím odpusť, moje dítě pusť. Polednice matce odpustila, matka s Polednicí se nakonec spřátelila.“
Dobře to dopadlo i v případě Vodníka. „Ach vodníku, já za matičkou dlouho nebyla, já bych ji tak ráda viděla. „Nu dobrá,“ vodník praví, „mohli bychom se seznámiti.“ Jdou k matičce a na dveře buch, buch, buch. Matka se lekla, jako kdyby tam byl duch. Radostí pomalu až brečí, vodník je ale také šťasten přeci. A tak na konec rádi se mají všichni. A mezi sebou dobré pouto zase můžou míti.“, zní dokončení Jíti. U Viktora „vodník zaklepe na dveře bum, bum. A dcera velkou hrůzu měla, ale stejně otevřela. Vodník dítě zpátky dal, rozloučil se a už nikdy neklepal.“ Terezka poslala matku za dcerou, „… spadla do potoka, děti měla do roka, štika řekla – zavolej mamině, ona nesní mě. Ať jde do potoka, ať uvidí vnuka, ať udělá tuli tuli na ty naše kluky.“, v Anežčině verzi naopak dívka odchází za mužem do jezera: „Sbohem má matičko zlatá. Otevři svoje vrata. Měla bych už jít, mé dítě potřebuje pít. Můj muž nebude sám, dobrého jídla mu dám. Sbohem má matičko zlatá, zavři za mnou svoje vrata.“ Nu a Tomův vodník byl tak trochu šprýmař, když: „První šáteček namočila a zelená ruka se z vody vynořila. Vodník vesele zamával… a odplaval.“
A jak to bylo s Pokladem? Někteří žáci zvolili možnost vzít si alespoň část pokladu, jiní dali rovnou přednost dítěti. U Pepy balada končí takto: „Matka vezme dítě do náručí, a po cestě jim do chůze vítr hučí. A až domů dorazili, všechny dluhy zaplatili.“ I Lenka dítko nechala zachránit: „Pro pachole vrátím se, ale rychle, bojí se. Matka rychle utíká a říká: Koupíme si krásný dům a dítě chytré bude. A bohaté bude. Matka vrací se, dítě s mincemi nese a domů běží lesem.“ Natálka pak nic nenechala náhodě a poklad oželena rovnou, protože dítě je daleko cennější: „Kdepak mám to nejcennější, dítě – to mé potěšení. Má chalupa zlato, nic nedám na to. Z klína stříbro vysypala, do náruče dítě vzala, domů rychle pospíchala.“
Karel Jaromír Erben by měl radost, co říkáte?…
Napsat komentář