Žáci deváté třídy si vybrali v rámci projektu „Rodinná dovolená“ na poslední den nevšední výlet, výstup za vycházejícím Sluncem na Sněžku. Vydali se ve čtvrtek v 02.00 hodin z Malé Úpy přes Výrovku na Sněžku. Počasí jim přálo a srpek ubývajícího Měsíce jim po celou dobu svítil na cestu. Po namáhavém výstupu na Výrovku se objevily klečové louky a vrchol Sněžky, to už Slunce na východě ze sebe pozvolna odkrývalo peřiny temného nebe a naše pole se značně roztrhalo. Na vrchol Sněžky dorazil každý včas a přivítal nás nepříjemný nárazový vítr, před kterým se zde nebylo, kde schovat. V 04.53 se konečně vyhoupl „nebeský oheň“ na oblohu a překrásně osvítil Krakonošovo království… Proto jsme se rozhodli, když k nám byl „duch hor“ tak milostiv, projít jeho revírem přes Luční boudu až do Špindlerova Mlýna. Po této náročné pouti jsme nastoupili do autobusu v pátek v 8.45. Děkujeme všem, kteří se této nevšední cesty zúčastnili za jejich výkon a domníváme se, že se pro některé stala čímsi více… nejen obyčejným výletem, proto jsme také rádi, že se povedla… Vždyť každý musí takovéto cestě obětovat něco ze svého pohodlí, aby mu bylo dáno…
I.Ch.
Ve čtvrtek 23. června jsme se sešli večer mezi sedmou až devátou hodinou ve škole. Ještě tu s námi byla jedna třída z prvního stupně – a to 2. B s paní učitelkou Alenou Honegrovou. My deváťáci jsme pro ně udělali noční stezku odvahy. Druháci byli nadšení. Když jsme skončili a všechno uklidili, šli jsme do třídy podívat se chvíli na film. V půl jedné ráno pro nás přijel autobus a vyjeli jsme do Malé Úpy. Přijeli jsme tam asi ve tři čtvrtě na dvě a ve dvě hodiny jsme vycházeli po menším počátečním bloudění na Sněžku. Cesta na Sněžku byla moc náročná a unavující. Přesto jsme se na naši nejvyšší horu vydrápali všichni včas a ještě jsme museli chvíli počkat, než Slunce vyjde. Sluníčko vyšlo v 4.42 hod, bylo sice trošku za mraky, ale pak se krásně vyhouplo. To už jsme ale byli všichni úplně zmrzlí a vyfoukaní. Ze Sněžky jsme šli do Špindlerova Mlýna, tam na nás čekal autobus. Cestou jsme se zastavili chvíli na odpočinek u Luční boudy. Šli jsme po samých schodech, kolem Svatého Petra a plno jiných sjezdovek. K autobusu jsme přišli kolem půl deváté ráno. Do Hořic jsme přijeli polomrtví a v polospánku v 9.45 hod. Všichni byli rádi, že jsme doma. Máme krásnou vzpomínku a plno zážitků. Za účastníky zájezdu (tedy výšlapu) Nikča Nožičková, IX. třída
Napsat komentář