Základní škola Na Habru, Hořice, Jablonského 865, okres Jičín

I cesta je cíl

ikonadopis2

+420 493 624 462

nahabru@seznam.cz

493 624 462

nahabru@seznam.cz

Goldsmith Hall

New York, NY 90210

škola otevírá v 7:30

Od pondělí do pátku

Adéla Václavíková ze 6. třídy – 1. místo v soutěži Rosteme s knihou

Moje sestra vyhrála dvakrát tuto literární soutěž, a tak jsem si řekla, že to také zkusím. Letošním tématem byly „Paměť a vzpomínky“. Po rozhovorech s mamkou, babičkou a taťkou vznikla moje povídka Patnáct. Nečekala jsem, že mě vyberou, ale jednou večer, když už jsem ležela v posteli, slyším mamku křičet: „Áďo, poslali ti email!“ Třikrát po sobě jsem četla tu zprávu, že jsem postoupila mezi deset nejlepších.

   V pátek jsem s mamkou jela do Prahy (a poprvé metrem!). Dorazily jsme na veletrh knih a já usedla na čestné místo ve velkém stanu. Vyhlásili desáté až páté místo, svoje jméno jsem neslyšela. Pak se tam objevila moje sestra, která na veletrhu pracovala a teď se přišla podívat na vyhlašování. Vyhlásili další místa, ale stále nezaznělo moje jméno. Druhé místo, zase nic. Myslela jsem, že omdlím. Mamka se otočila na sestru a překvapeně vrtěla hlavou.

   „Pan spisovatel Martin Vopěnka vzkazuje té, která je na prvním místě, že pro něho je vítězkou napříč kategoriemi.“ A pak řekli moje jméno.

                                            

                                                                                                                              AV

 

PATNÁCT

Babička

rok 1940

Je mi patnáct let a dnes je můj šťastný den. Je rok 1940 a světové problémy se mě netýkají.

Dnes jdu do kina, v mém rodném městě Drohobyči na Ukrajině, a proto asi všechno vidím růžově. Načechrám si vlasy a dám si na sebe fialové šaty s krajkami.Vyrazím z domova a vesele se usmívám na celý svět. Po pár hodinách už sedím v sedadle a dívám se na velmi zajímavý film. Když se zvedám a vyjdu s kamarádkami z kina, čeká mě nemilé překvapení. Před kinem je asi tucet německých aut. Začínám v sobě dusit paniku. Němečtí vojáci nás nastrkají do aut a odváží až do Hamburku. Slzy nám tečou po našich studených tvářích. Odvezou nás na nucené práce. Maminka musí být strachy bez sebe. Po nějaké době se mi s ní podaří spojit a prosím ji, ať zařídí, aby si všichni mysleli, že je mi šestnáct a já nemusela na převýchovu do německých rodin. Matka mi slíbuje, že to zařídí a já díky tomu dalších pět let pracuji v táboře na nucených pracích. Mezitím se seznámím s jedním krásným chlapcem, který tu také pracuje. Po nějaké době máme svatbu, kterou zažije jen málo lidí. Naší svatbě v Hamburku přihlíží 6000 lidí a všichni jsou z „lágru.“ Dávají nám dary jako třeba kousek sušenky, nebo tři pomeranče. A já se cítím šťastná. Po pěti letech.. Po nějaké době na nás začala útočit Anglie. Všichni z tábora začínají utíkat do krytů, ale já nejdřív musím najít svého manžela. Zadívám se na oblohu, která je poseta bombami, padajícími na nás z letadel.,,Pojď!“ křičí můj manžel a chytá mě za ruku.

A tak spolu ruku v ruce utíkáme. Kolem nás vybuchují bomby a hrozí, že každou chvíli spadnou i na nás…

A my se držíme za ruce….

Matka

rok 1968

Je mi patnáct let a dnes je můj šťastný den. Dneska se svojí kamarádkou vyrážím k jezeru, protože končí školní rok a my vymýšlíme plány na letní prázdniny. Házím plochý kamínek do jezera a ten se několikrát odrazí od průzračně modré hladiny.

V dálce slyším zvuk motoru.. a letadel.,,Co to je?“ ptám se své kamarádky, která to už asi také zpozorovala.

V tu chvíli nad našimi hlavami proletí stovky letadel.

Rychle utíkáme domů, ale cestu nám zkříží ruské tanky.

Kryjeme se a celé uplakané utíkáme domů. Snažím se dozvědět od mamky, co se děje, ale ona mně nechce nic prozradit. Až pak se dozvím, že nás zabrali Rusáci a z naší země si udělali tu svou. Všude od té doby visely dvě vlajky. Česká a ruská.

Můj otec chápe, co se děje. Už dlouho to tušil. Přes všechna nebezpečí, která se mu můžou přihodit, vyvěsí obrovskou českou vlajku, kterou ušila maminka, na náš dům, který se tyčí vysoko nad vesnicí. Ať to vidí celý svět! Jediný možný odpor a naděje na svobodu, vlající ve větru. S kamarádkou se také něčeho odvážíme. Uděláme obrovský transparent a vyjdeme do ulic. Každým krokem se bojím víc a víc. Vyvěsíme ho a rychle utečeme.

Na transparentu stojí:„Běž domů, Ivane!“.Když se vracím, zadívám se na vlajku vlající nad naším domem. Vánek ji unáší, tak jako naši naději…

Dcera

rok 1989

Je mi patnáct let a dnes je můj šťastný den. Těším se na večer, kdy budu tancovat v tanečních. Se svou sestrou se právě budíme z dlouhého spánku. Ustrojím se a udělám si snídani. Uslyším, jak někdo klepe na dveře. Stojí tam můj spolužák, celý udýchaný a rudý v obličeji.

,,Je revoluce!“ vykřikne a rozčileně rozhazuje rukama.,,Dneska si neberte učení a hned pojďte do školy!“ Odběhne k dalším domům a začne říkat to samé. Rychle se sestrou vyběhneme z domova a dorazíme do školy. Přeskočíme schody po dvou a nacpeme se do knihovny, kde je shromážděná celá škola.,,Musíme se rozpustit! Vždyť ta škola spadne,“ křičí pan ředitel.,,Ne, dokud nám neřeknete, co se opravdu stalo v šedesátém osmém,“ ozve se někdo ze spolužáků.,,Ať nám paní učitelka na dějepis řekne, jak to bylo,“ vykřikne někdo další. Paní učitelka je bledá v obličeji. Nervozita by se v téhle místnosti dala krájet. Pak se paní učitelka rozbrečí a uteče. Ostatní pomalu začínají odcházet.

Nevím, co se děje, a tak se ptám své matky. Začínají se šířit zvěsti o tom, že svoboda je nablízku. K nám do školy přišli dva studenti z Prahy a začali nám vysvětlovat, co se doopravdy děje. Probíhá Sametová revoluce. Komunistická vláda padla. Po dvaceti jedna letech.

Jsme volní.

Jsme svobodní.

rok 2019

Je mi dvanáct let a dnes je můj šťastný den. Nevím, co se stane, až mi bude patnáct. Ale doufám, že mít patnáct neznamená být svědkem nějaké dramatické události. I přes všechny převraty, které se staly mé prababičce, babičce a matce, jsem tu a jsem šťastná.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Z archivu