Ve středu 17. dubna se v Jičíně uskutečnilo okresní kolo chlapců kategorie IV v minifotbale. Krásné prostředí jičínského stadionu a hřiště s umělým trávníkem uvítaly nejlepší družstva okresu. Mezi nimi i družstvo chlapců z Habru.
Zatímco ostatní družstva byla v dvanácti hráčích, našich hráčů se u autobusu sešlo pouhých sedm (nejmenší předepsaný počet pro utkání), i s dvěma na poslední chvíli nominovanými náhradníky (co kdyby náhodou…). Zatímco u šachu nebo cyklistiky to tak nevadí, že není nikdo na střídání, u fotbalu, hokeje, basketbalu a ostatních kolektivních sportů je to průšvih. Jako by to nestačilo, postrádali jsme nejen náhradníky, ale i brankářské rukavice. Cesta do Sportisima byla marná, pracují až od devíti. Naštěstí nás zachránil správce stadionu, který našemu brankáři poskytl své sváteční pracovní, dokonce s vycpávkami. Posléze jsme získali i jedny náhradní od kamarádů z Miletína.
Hned první zápas ve skupině nás svedl dohromady s budoucími vítězi ze Železnice. Ti přijeli se dvěma pedagogy, trenérem vesnického týmu a hráči, kteří prý již v době, kdy naši deváťáci byli v sedmé třídě, byli v deváté. Převyšovali naše družstvo výškou i herní vyspělostí. Ač jsme se snažili a dlouho s nimi drželi krok, postupně nás přehráli a do šatny jsme odcházeli s výsledkem 0:5. Nějak jsme postrádali střelce, i když šance by byly. V šatně dlouho panovala chmurná nálada, dokonce zazněly i otázky typu proč jsme sem vůbec jezdili. Naštěstí jsme mezi zápasy ve skupině měli pauzu. K zápasu s chlapci z Lázní Bělohrad nastupoval již opět tým ochotný se rvát do posledního dechu. Bělohradští se ukázali být hratelnějším soupeřem. Naši hráči, kteří byli výrazně techničtější, je uzamkli v jejich polovině a přibližně v půlce zápasu šli do vedení nádhernou střelou Tomáše Rathovského. Nedlouho poté zvýšil jeho bratr Lukáš na 2:0. I chlapci z Bělohradu však byli bojovníky a po jednom z protiútoků snížili na 1:2. Protože měli nejlepšího hráče v brance, hráli ke konci zápasu něco jako hokejovou hru bez brankáře. Jejich brankář se vysunul až na půlící čáru a pomáhal v útoku. Toho šikovně využil Lukáš Rathovský a přesně umístěným vysokým padáčkem upravil na konečných 3:1. Obsadili jsme druhé místo ve skupině a vybojovali postup do boje o medaile.
Semifinálový zápas nás svedl dohromady s vítězi první skupiny, hráči jičínské „trojky“. Ti přišli na turnaj nejen s vlastními fanoušky a transparentem, ale i trenérem, sedícím celý zápas na postranní čáře. Naši se pustili do boje proti této přesile s velkým nasazením, ač jsem je nabádal, aby spíše šetřili síly do boje o třetí místo. Více než půl zápasu jsme udrželi vyrovnané skóre 0:0. Síly však ubývaly. Bylo nádherné sledovat Tomáše Rathovského, podle mého názoru vůbec nejtechničtějšího hráče turnaje, jak sám na sebe soustředí a udrží tři soupeřovy hráče, aniž by ho připravili o míč. Nebylo však komu přihrát. Nějak nám opět nešla střelba. První gól, bohužel do naší sítě, padl velice kuriosním způsobem. Pří výkopu našeho brankáře nedodržel jičínský útočník předepsanou vzdálenost, skočil do cesty míči a se štěstím jej srazil zadkem do naší sítě. I gól zadkem platí. Ke konci zápasu se začala projevovat únava a po dvou našich chybách v obraně nás naši soupeři potrestali dvěma lacinými góly, kterými upravili na konečných 3:0.
Zatímco naši kolegové z Miletína byli již na cestě domů, protože jako čtvrtí ve skupině obsadili sedmé místo a nepostoupili do baráží o umístění na 1. – 6., my nastupovali do zápasu proti pořadatelům z jičínské „dvojky“. Ač zápas následoval chvilku po naší semifinálové prohře, takže jsme do boje nastupovali značně unaveni, byli jsme rozhodnuti dát do boje všechno. Po celý zápas jsme byli jasně lepším týmem. Nejen Tomáš Rathovský, ale i Martin Havelka, Marek Bango a Erik Karel zcela jasně přehrávali své soupeře a vítězili v bojích o míč. Z jedné takové situace, kdy jsme soupeře uzamkli u jeho branky, padl náš první gól. Opět z kopačky Tomáše Rathovského, který byl s přehledem nejlepším hráčem na hřišti. Únava si však vybírala svou daň. Ještě jsme se ani nestáhli do obrany k udržení výsledku a soupeři laciným gólem po chybě naší obrany vyrovnali. Znovu jsme se vybičovali k náporu a závaru před soupeřovou brankou využil k vsítění vítězného gólu Tomáš Vojtíšek, který na tento zápas přešel z obrany do útoku. Chvilku po druhém gólu to vypadalo, že budeme hrát v oslabení, protože po jednom střetu se soupeřem zůstal Lukáš Rathovský ležet na trávníku a stěžoval si na bolest kolene. Nakonec se však statečně zvedl a dohrával kulhaje. Stáhli jsme se do obrany a čekali závěrečný hvizd, který by ukončil naše trápení a potvrdil naše zasloužené třetí místo. Rozhodčí však s ukončením zápasu otálel a místo jeho hvizdu přišel vyrovnávací gól po nešťastné přihrávce před bránu místo odkopnutí. Nikdo z našich již nebyl schopen tak rychle, jako odpočatí a stále střídající soupeři, míč doběhnout a zpracovat. Ihned po vyrovnávací brance se ozvala píšťalka rozhodčího, ukončující zápas.
V penaltovém rozstřelu, stejně jako i v celém turnaji, se vyznamenal náš brankář, Sebastián Festa, který, ač nefotbalista, vykryl dvě penalty soupeřů. Ani našim unaveným hráčům se nepodařilo pokaždé skórovat, takže penaltový rozstřel přešel až do „náhlé smrti“, kde soupeři zcela nesmyslně vyžadovali, aby se vystřídali všichni hráči včetně brankáře a přinutili k penaltě i Sebastiána. Ten, nemaje jako nefotbalista ani vhodnou obuv na kopání penalty, minul. Tím bylo o třetím místě rozhodnuto. Pořadatelé si šli pro pohár, my získali „bramborovou medaili“.
Všichni naši hráči zaslouží uznání a pochvalu nejen za mimořádně statečný výkon na hřišti, ale i vzornou kázeň a příkladnou reprezentaci naší školy.
jj
Napsat komentář