Dne 6. 10. se naše třída 9. A vydala na besedu do Městské knihovny v Hořicích. Besedovala tam spisovatelka paní Ivona Březinová. Ze začátku besedy si jedna žákyně z gymnázia připravila referát a stručně zahrála příběh z jedné z autorčiných knih Jmenuji se Alice ze série Holky na vodítku. Paní Březinové se představení moc líbilo a byla z toho nadšená.
Po tomto krátkém referátu nám popisovala další knihy ze série Holky na vodítku. Jedná se o holky, které mají nějaké závislosti. Alice je závislá na drogách, Martina trpí anorexií a Ester je závislá na hazardních hrách. Název Holky na vodítku má znamenat, že jsou na něco navázané, ať už je to nápravné zařízení, drogová léčebna nebo léčebna pro postižené anorexií.
Autorka nám také vypravovala, jak tyto knihy vznikaly, kde čerpala inspiraci a jak to vůbec celé začalo. Když paní spisovatelka popisovala, jak získávala informace pro knihu o feťácích, o lidech, kteří propadli drogám, musela jít do pár center, aby zjistila jejich pocity, aby se vypovídali a věděli, že je tu člověk, který se o jejich případy zajímá, odehrávaly se ve mně pocity deprese, strachu, stresu, lítosti a neúplnosti. Stejně jako když vyprávěla o jednom klučinovi. „Když jsme spolu seděli v té místnosti a já jsem se ho vyzvídavě ptala, vyhrnul rukávy a ukázal ruce, kde byly vidět jednotlivé vpichy po heroinu. A řekl, že to má na nohách i pod stehny. To byl pohled. A ještě když vidíte, že mu z těch boláků teče hnis…“ řekla Ivona. To, co řekla, mě děsilo. Udělalo se mi mdlo, měla jsem takový zvláštní pocit, ovšem velice mě to zaujalo.
Ti lidé, když chtějí, dokáží bojovat a dokáží se z toho vyhrabat, i když vztah k alkoholu nebo k drogám v nich pořád zůstává. Najdou se mezi nimi také lidé, kterým už je to jedno a předem to vzdávají.
„Představte si, že byste si museli zakázat čokoládu. Vydržet na ni ani nesáhnout. Ani kostičku. A celý život. Takhle to mají vlastně i ti drogově závislí. Je to hrozné, vědět, jak to chutná, a nesmět si to vzít.“
Paní Březinová pronesla: „Proč to zkoušet, aby mi to chutnalo, když mohu žít šťastně i bez toho.“
Po konci besedy jsme z toho byli všichni unešení a doufáme, že se k nám paní Březinová přijede ještě někdy podívat a povyprávět o svých dalších knihách.
Napsat komentář