Byl čtvrtek 19. 5. tři hodiny ráno. Ulice byly tiché, všude klid, neboť většina lidí touto dobou ještě spí. To ale neplatilo pro žáky 5.B, kteří už seděli v autobuse připraveni vyrazit na školní výlet. Jeho cílem byla zřícenina hradu Kumburk. Překonat únavu a vstát bylo jistě obtížné, to nejhorší ale přišlo, když autobus zastavil na rozcestí, my z něj vyskákali a náhle se ocitli v naprosté tmě. Nebylo vidět na krok a k hradu bylo třeba ujít kilometr lesem.
Oči si po chvíli přivykly a cesta mohla začít. Drželi jsme se pohromadě a ujišťovali se, že pod Kumburkem bude cesta vyskládaná svíčkami, které nám tam snad připraví paní učitelka Konířová. Jenomže když jsme přišli pod hrad, čekalo nás nemilé překvapení. Svíčky tam sice byly, ale zdálo se, že v lese někdo je, a ozývaly se z něj dost strašidelné zvuky. S tím nikdo z nás nepočítal!
Protože jsme ale měli v plánu plnit zde bobříka odvahy, museli jsme strach překonat. Po chvíli se první odvážlivci osmělili vyrazit na cestu. Po nich se postupně přidávali ostatní, i když některým se opravdu nechtělo. Nakonec jsme ale na hrad vystoupali všichni a čekalo nás pořádné překvapení – kde se vzaly, tu se vzaly, na hradě se objevily maminky Toma, Thea a Ondrů.
Marně jsme čekali na východ Slunce, protože to se pro tentokrát schovávalo za mraky. To nám ale nebránilo porozhlédnout se po hradě a z nejvyšší věže shlédnout dolů do krajiny. Když jsme probádali i kumburské sklepení, s chutí jsme se pustili do řízků, buchet a muffinů, které nám maminky přichystaly. A pak přišel na řadu náš úkol – dobýt hrad Kumburk. Rozdělili jsme se do pěti skupin, každá skupina dostala erb a podle šifry musela zjistit, jaký zastupuje šlechtický rod, ve které části hradu bydlí a které strašidlo u ní straší.
Po dobytí hradu jsme se vydali na cestu do Nové Paky, kde jsme měli mít oběd. Jestli ho ale opravdu dostaneme, nebylo vůbec jisté. Paní učitelka nám totiž řekla, že si musíme sami zjistit, kde budeme obědvat. Posloužit nám k tomu měl questing, v němž jsme během cesty odpovídali na otázky. Naštěstí jsme si s ním ale poradili, takže nikdo nezůstal o hladu. Aby nám pořádně vyhládlo, ještě jsme si trochu zacvičili v místním lesoparku a pak už hurá na oběd. Co na tom, že bylo teprve deset hodin dopoledne. Po obědě jsme si dali zmrzku a po ní už na vlak a hurá domů do postele.
Napsat komentář