Zachytit pocity plynoucí z hudby na papír, znamená zabývat se hudbou hlouběji. Člověk se v tu chvíli nestává jen tuctovým hudebním konzumentem, ale aktivně přemýšlí nad obsahem sdělení hudebního skladatele. Hudba je totiž jeden ze způsobů komunikace, je to řeč v tónech.
Žáci 6. tř. se v hodinách hudební výchovy aktuálně seznamují se životem a dílem Antonína Dvořáka. Měli za domácí úkol poslechnout si část nejznámější Dvořákovy skladby a vymyslet svůj vlastní příběh. Vznikly zajímavé příběhy, které zde přikládáme. Schválně, najděte si i vy chvilku, příběhy si přečtěte, představujte si a porovnejte s hudební ukázkou. Jak je to dlouho, kdy jste naposledy poslouchali hudbu vážnou? Ale ona není vážná, ona je krásná…
Dvořákova skladba symfonie č. 9 Z nového světa vznikla v roce 1893, několik měsíců po té, co Antonín Dvořák připlul do Spojených států amerických. Působil zde v letech 1892 –1895 na newyorské konzervatoři. Ve skladbě Dvořák zaznamenal hektickou atmosféru života v bouřlivě se rozvíjející zemi, pocity z pobytu na americkém venkově, ale také stesk po domově.
Žáci své příběhy vymýšleli na 2. větu Novosvětské symfonie – Largo.
Byl krásný den, slunce svítilo, všude vonělo rozkvetlé kvítí a zpívali ptáci. Jen jednomu pánovi přestalo být do zpěvu. Když ráno vstal z postele, otočil se na svojí ženu a zlekl se. Jeho žena byla mrtvá a tak museli uspořádat pohřeb. Varhany začaly hrát a najednou se zatmělo. Začalo pršet a blesk uhodil do rakve. Muž se zlekl a omdlel. Když se probral, cítil, že je opět plný sil a mlád. Probudilo ho světlo. Z té záře světla vystoupila jeho mladá žena. Měla bílé šaty a natahovala k němu ruku. Zavedla ho na louku do nádherné zelené přírody, kde spolu začali tančit. Kolem nich se smály jejich děti a okolo poskakovala jejich vnoučata. Pak se začali vzdalovat, až je skoro neslyšel. Chtěl být se svojí ženou, nechtěl žít sám. Děti ho volaly víc a víc… Až svoji ženu pustil. Světlo opět zhaslo a on procitl. Okolo něj stály všechny jeho děti a vnoučata. Byly rádi, že se k nim opět vrátil. Přijít o oba rodiče by bylo ještě bolestivější. (Sebastián Festa)
Příběh začíná pohledem na zasněženou spící krajinu. Slunce vysvitne, sníh začne tát a objeví se zelené lístečky první jarní květiny. S přibývajícím teplem sluníčka sníh roztává víc a víc a objevují se další a další zelené lístečky. Zanedlouho je louka plná barevných květů. Se západem slunce se louka zahalí do tmy. (David Krejčí)
Antonín se z ničeho nic ocitl uprostřed moře, kde bylo podezřele ticho a ptáci zpívali. Napadlo ho, že by si mohl ulovit pár rybiček. Lovil a lovil a těch rybiček už nebylo pár, ale několik. Ptáčci přestali zpívat a Antonín si uvědomil, jak je svět krásný a klidný. Byl unavený a vyčerpaný. Slunce zapadlo a mraky mizely. V dálce něco zahlédl. Šel se podívat blíž. Po krátké chvilce uviděl vrtulník a volal o pomoc, ale vrtulník ho neviděl. Uvědomil si, že už ho nikdo nezachrání, tak jenom seděl a čekal na zázrak. Potom se Antonín vzbudil. (Nikolas Lošák)
Je krásný slunný den. Stojím na pláži a slyším klidné šumění moře. Ale co to? Někdo křičí o pomoc, sanita, záchranáři. Tolik shonu a neklidu. Moře už se netváří jako beránek. Boj o život. I malé vlny pro malé dítě značí nebezpečí. Už ho mají, hurá! Vše dobře dopadlo. Zmatek pomalu končí a já mohu opět v klidu poslouchat šumění moře. (Klára Soustružníková)
Vysvitlo slunce a Antonín vstal z postele a v duchu si říkal, že nechce opustit svoji rodinu. Ale musí chytit poslední síly a vzchopit se, je to jeho velká životní šance. V tu chvíli se rozhodl a pevnýma nohama vkročil do nového života. Vykřikl: „Možná mi ostatní říkají, že vypadám v obličeji jako buldok, ale má rodina mě vždy podrží a zůstane se mnou a to je to nejdůležitější. Až tu skončím odjedu za nimi zpět, protože se mi po nich už teď stýská.“ (Agáta Ondráčková)
Napsat komentář